Hegel in Interdisciplinary Perspective

„Pro lokaje neexistuje žádný hrdina; nikoli však z toho důvodu, že by hrdina nebyl hrdinou, nýbrž že lokaj je lokajem,“ říká Hegel takřka v závěru Fenomenologie ducha a má zajisté na mysli konkrétní jména, třeba Napoleona, jemuž později bude dělat lokaje Lev Nikolajevič Tolstoj se stále ustupujícím, a proto vítězícím maršálem Kutuzovem. Nietzschovi podobně hrdinskou službu prokáže Cesare Borgia, bez něhož by bylo nebe zvláště nudným místem. Problém hrdinství je zde ale více než osobní, jde o samotný jeho pojem. A ten jako téma zvláště zapadá do dnešní doby kácení model minulosti, ať už jde o zakladatele státu, kteří za důstojnými zevnějšky skrývají zakrvácené ruce a černá srdce, po filmové celebrity obtížené sexuálními a rodinnými skandály.

V našem workshopu chceme jít ale dál a ptát se, zda to není nevyjasněný pojem hrdinství, který vede k nárůstu extremistických postojů, nejen ve smyslu těch, které jsou v markantním rozporu se statusem quo (např. v odmítání soucitu s migranty, šířením poplašných a konspiračních narativů apod.), ale i v neschopnosti tohoto statusu quo na příslušné extrémy adekvátně reagovat tak, aby dále neeskalovaly. Hegelova analýza v odpovědi na tuto otázku může hrát podstatnou roli, když s modernitou, v níž se stále nacházíme, spojuje konec hrdinství klasického typu, jak jej reprezentuje Oidipús. Ten na sebe bere zodpovědnost nejen za své úmysly, ale i za důsledky svých činů, a je tedy z povahy věci tragický. Nová doba, konstatuje Hegel, není tragická, ale svým způsobem trapná, protože za vším nedokáže lokajsky vidět nic jiného než subjektivní omyly a zájmy, tedy prohlásí jakýkoli obecně závazný či zavazující postoj, ať už politický, kognitivní či morální, za partikulární, vedený podlými důvody. A z toho možná pramení i výše uvedená nesmiřitelnost extrémů, resp. extrému a statusu quo, který je tomuto extrému vlastně jen jiným extrémem.

Hegelova medicína je rovněž známá, byť není jasné, zda a jak by ji mělo jít aplikovat: postmoderní hrdinství nesmí být čistě soukromý, individuální výkon, ale výkon kolektivní. V něm by extrémy jistě nezmizely, ale možná by, skrze pochopení vzájemné podmíněnosti, umožnily alespoň nějakou formu udržitelného soužití.

“[R]ezignaci chápu jako re-signatio – jako ambivalentní pohyb, jímž člověk získává distanci od svého života, uvědomí si to, čím je, uvědomí si, že je vůči svému životu svobodný, a v nějakém ohledu se vrací k tomu, na co původně rezignoval. Situace, v nichž se před rezignací nacházel, nejsou nahodilé, přinejmenším co do jejich formy reflektují to, čím člověk skutečně je. Člověk se tak v re-signaci odtrhává od toho, čím je, a následně se k tomu vrací. Proto bude napříč tímto pojednáním stěžejní pojem negativity, jíž se odlučujeme, a opakování, jímž se vracíme. Ostatně sám výraz re-signatio vyjadřuje ambivalenci čehosi negativního, co je zároveň stvrzeno – je to negativita plodící v sobě pozitivitu.”

Do knihy přispěli mj. Miroslav Petříček, Tereza Matějčková, Josef Vojvodík, Tomáš Halík, Jakub Jirsa, Eva Voldřichová Beránková, Vojtěch Kolman, Martin Procházka, Eva Lehečková či Ondřej Slačálek.

Téma knihy je v pravdě hegelovské, totiž samožírnost naší zkušenosti a schopnost se sebeovnovovat, stejně jako více a více efektivně ničit.

V pondělí 11. ledna 2021 se ve 14:00 SEČ prostřednictvím platformy zoom (https://cesnet.zoom.us/j/94892522737) uskuteční další, v pořadí již 5. workshop HIPu, tentokráte věnovaný Hegelovu zvolání “Já jsem boj”. Cílem je nejen rozšířit dále hegelovské bádání a témata, která s ním souvisí, ale především poskytnout plnohodnotnou útěchu těm, co se nebudou moci zúčastnit happeningu vánočních večírků a oslav.

Program

(časy neuvádíme, předpokládáme, že příspěvky budou mít ca 30 minut s 10 minutami na diskusi):

• úvod
• doc. Alice Koubová: “Vyhlásit hru”
• doc. Eva Voldřichová-Beránková: Válka v kantýně
• dr. Tereza Matějčková: Syntéza je moudrostí boje a jiné dialektické poučky
• doc. Vojtěch Kolman: “I ta zlodějna musí bejt…“ K Hegelově dramatické teorii pravdy

Abstrakt

“Já jsem boj,” praví Hegel, a dále vysvětluje: “neboť boj je právě tento rozpor, jenž není lhostejností obou coby rozdílných, ale jejich svázaností. Nejsem jedním z účastníků boje, ale jsem oběma bojujícími, jsem boj sám.” V tom máme nejen Hegelovo konfliktní pojetí skutečnosti s ní, nemluvě o realismu, jenž zaujal k válečným konfiktům své doby, ale především celkovou dramatizaci naší zkušenosti, jak o ní později hovoří George Steiner: “Hegel, a to je vzácné, byl schopný myslet proti sobě, a pozorovat se a zapisovat sám sebe, když to dělal. Podstatou Hegelovy metody a myšlení je polemika se sebou. […] Pro Hegela znamená myslet, uskutečňovat a artikulovat dynamiku identity „myslet proti“; „dramatizovat“ v původním smyslu slovesa, jímž je čisté jednání.”

Cílem workshopu je zhodnotit daný citát opět v pluralitě možných významů, od epistemologických přes politologické po literární a dramatické. Vedle sebe se tak mohou ocitnout jak Hegelova nechvalná obhajoba války, tak subverzivní pojetí jazyka jako něčeho, co se svojí manifestací přináší nezamýšlené důsledky, ne-li svůj pravý opak, ale i sociální koncepce poznání, jež ho vidí až v ustanovení “souboje” jednotlivých mínění, které se právě účastí na něm stávají objektivními názory. Dialektika pána a raba je v důsledku toho modelem základní “bojové” situace člověka v mnohosti jejích významů.

Abstrakty přednášek

Eva Voldřichová Beránková: Válka v kantýně

V roce 1894, kdy píše svůj výstředně „surrealistický“ text nazvaný Hegel a kantýny na severu, už Maurice Barrès sice přestává být oním mladistvým nietzscheovským dekadentem, kterého proslavila trilogie „Kultu jáství“, ale zároveň se ještě nestačil přetavit v ultrakonzervativního politika podporujícího Action Française a razícího představu o válce jakožto ideální příležitosti k „očistě krve“. Fáze „kantýn“ tak představuje zajímavé (dnes zcela neznámé) meziobdobí jakéhosi utopického vizionářství, k němuž se Barrès uchyluje na konci devatenáctého století. Jak by řekl jeho pozdější ideologický protivník André Gide, spisovatel se v tu chvíli nachází „na křižovatce všech možností“, upřímně váhaje mezi monarchií a republikou, demokracií a diktaturou, křesťanstvím a ateismem, socialismem a konzervatismem, válkou a mírem. Právě v tomto kontextu Barrès sahá po Hegelově filozofii, jejíž účinky na dělnictvo hodlá zkoumat v rámci své improvizované studijní cesty po severu Francie. Výsledné „kantýny“ pak sestávají ze zvláštně protikladných až „bojovných“ esejí, v jejichž rámci Barrès hojně polemizuje nejen s Hegelem, Rousseauem, Marxem, Bakuninem, ale nakonec i s Proudhonem a se sebou samým. Válka, která se v budoucnu stane jedním z hlavních barrèsovských témat – ne nadarmo satirický týdeník Le Canard enchaîné spisovatele během bitvy u Verdunu označí za „náčelníka kmene vymývačů mozků“ – jako by už dávno splývala se samotným principem a rytmem jeho uvažování. Přesně v duchu Hegelova výroku totiž Barrès v „kantýnách“ místy přestává být „jedním z účastníků boje“, nýbrž splývá „s oběma bojujícími“: on sám je v tu chvíli bojem.

Vojtěch Kolman: „I ta zlodějna musí bejt…“ K Hegelově dramatické teorii pravdy

I ta zlodějna musí bejt,“ řekl Švejk, ukládaje se na slamník, „jestli by to všichni lidi mysleli s druhými dobře, tak by se potloukli co nejdřív navzájem.

Násilný rozměr Hegelova výroku „Já jsem boj“ zaujme standardně nejspíš ty, kteří v něm chtějí vidět skutečnou povahu jeho filosofie, totiž obhajobu negativity a násilí namísto pravdy a míru. To se týká už dialektiky pána a raba jako jakéhosi prvotního boje, včetně konstatování, že: „otroctví a tyranie jsou v dějinách národů nutnou fází a tedy i něčím do jisté míry oprávněným.“ (Enz., § 435) V přednášce budu tvrdit, že je adekvátnější brát tento násilný prvek jako součást Hegelovy celkové dramatizace zkušenosti, jak o ní hovoří Steiner, a to konkrétně její součást tragickou. Teprve na jejím pozadí lze totiž, v jakémsi ironickém zvratu, dospět k relativně optimistickému závěru, jímž je např. proměna pána v raba. Výsledkem je jakási dramatická teorie pravdy, v níž je Hegelovo „Já jsem boj“  čteno jako komplexní sociální alternativa Descartovu subjektivnímu „myslím, tedy jsem“. Parafrázujeme-li úvodní Haškův citát, lze říci, že podle této alternativy selhání plynoucí z konfilktů s druhými musí být součástí našeho poznání, protože bez něj bychom nikdy neopustili původní sféry nezvratitelné, leč zcela neplodné subjektivní jistoty, ve prospěch většího dobra, jíž je pravda jako cosi, co nemůže existovat bez nejistoty a omylu. Drama pravdy je tedy tragédie proměněná v komedii v tom smyslu, v němž se neprohýbáme smíchy nad naší falibilitou, ale smiřujeme se s ní, protože vidíme, že bez níž bychom nebyli tím, čím jsme, totiž kulturními bytostmi.

Alice Koubová: “Vyhlásit si hru”

Hegelovo prohlášení (a rovněž vyhlášení) „Já jsem boj“ je vysvětleno důrazem na vztah nelhostejnosti dvou coby rozdílných. Tento nutně dynamický vztah charakterizuje konstituci subjektivity, ovšem promítá se i na rovině epistemologické a etické. Užitím pojmu „boj“ a Steinerovou interpretací „myšlení proti sobě“ se však možná zastírají jiné modality nelhostejné rozdílnosti, které jsou pro dramatizaci identity stejně klíčové a mocensky zároveň jinak uspořádané. Ve svém příspěvku bych ráda představila některé aspekty filosofie a psychoanalýzy hry, v rámci kterých je ambivalence představena jako topologicky komplexní struktura zahrnující kromě boje také například závrať, vpád náhody, zábavu z přebytku, mimikry, fascinaci, excesivní blízkost k druhému či nerozhodnutelnost. Jak se v našem sebeporozumění, poznání a jednání projeví, když si vyhlásíme hru?

Tereza Matějčková: Syntéza je moudrostí boje a jiné dialektické poučky 

Americký stand-up komik George Carlin pronesl větu, která navzdory drobné vulgaritě vešla do citační síně slávy: „Fighting for peace is like fucking for virginity.“ Autor chtěl zjevně upozornit na to, že takové počínání nedává smysl. Má-li Carlin pravdu, má Hegel (další) problém. Jeho filosofie totiž na principu „fighting for peace“ stojí. Samo myšlení je konfliktem, přitom však – a podle Hegela s plným ontologickým oprávněním – po ničem netoužíme tolik jako po smíření. Pravda totiž není konfliktem, ale (pojivým) celkem. Takový celek konflikty nevylučuje, ale ani je nestaví do popředí. Jenže co s agresivním já, které je bojem? Popřít je včleněním do mírumilovného celku? Snad ne. Budu tvrdit, že úběžníkem Hegelovy filosofie není potlačené já, ale jeho proměna bojem. Já i vůli je třeba „zesložitět“ tak, aby bojovnost byla uznána jako nepominutený aspekt osoby, aniž by přitom platila za aspekt jediný. Boj má v Hegelově pojetí nesporné výhody, ale také jednu rozhodující nevýhodu: příliš snadno zabaví. A snadná zábava, byť právě na ní vzdělání (Bildung) stojí, není vším, rozhodně ne celkem. Vposled je snad zajímavějším výkonem schopnost nezabývat se jen oním já a jeho boji, ale prostorem, který toto já svým počínáním otevírá. Ale jestli je tento prostor, hledaným prostorem smíření, je otázka.