V pondělí 11. ledna 2021 se ve 14:00 SEČ prostřednictvím platformy zoom (https://cesnet.zoom.us/j/94892522737) uskuteční další, v pořadí již 5. workshop HIPu, tentokráte věnovaný Hegelovu zvolání “Já jsem boj”. Cílem je nejen rozšířit dále hegelovské bádání a témata, která s ním souvisí, ale především poskytnout plnohodnotnou útěchu těm, co se nebudou moci zúčastnit happeningu vánočních večírků a oslav.
Program
(časy neuvádíme, předpokládáme, že příspěvky budou mít ca 30 minut s 10 minutami na diskusi):
- úvod
- doc. Alice Koubová: “Vyhlásit hru”
- doc. Eva Voldřichová-Beránková: Válka v kantýně
- dr. Tereza Matějčková: Syntéza je moudrostí boje a jiné dialektické poučky
- doc. Vojtěch Kolman: “I ta zlodějna musí bejt…“ K Hegelově dramatické teorii pravdy
Abstrakt
“Já jsem boj,” praví Hegel, a dále vysvětluje: “neboť boj je právě tento rozpor, jenž není lhostejností obou coby rozdílných, ale jejich svázaností. Nejsem jedním z účastníků boje, ale jsem oběma bojujícími, jsem boj sám.” V tom máme nejen Hegelovo konfliktní pojetí skutečnosti s ní, nemluvě o realismu, jenž zaujal k válečným konfiktům své doby, ale především celkovou dramatizaci naší zkušenosti, jak o ní později hovoří George Steiner: “Hegel, a to je vzácné, byl schopný myslet proti sobě, a pozorovat se a zapisovat sám sebe, když to dělal. Podstatou Hegelovy metody a myšlení je polemika se sebou. […] Pro Hegela znamená myslet, uskutečňovat a artikulovat dynamiku identity „myslet proti“; „dramatizovat“ v původním smyslu slovesa, jímž je čisté jednání.”
Cílem workshopu je zhodnotit daný citát opět v pluralitě možných významů, od epistemologických přes politologické po literární a dramatické. Vedle sebe se tak mohou ocitnout jak Hegelova nechvalná obhajoba války, tak subverzivní pojetí jazyka jako něčeho, co se svojí manifestací přináší nezamýšlené důsledky, ne-li svůj pravý opak, ale i sociální koncepce poznání, jež ho vidí až v ustanovení “souboje” jednotlivých mínění, které se právě účastí na něm stávají objektivními názory. Dialektika pána a raba je v důsledku toho modelem základní “bojové” situace člověka v mnohosti jejích významů.
Abstrakty přednášek
Eva Voldřichová Beránková: Válka v kantýně
V roce 1894, kdy píše svůj výstředně „surrealistický“ text nazvaný Hegel a kantýny na severu, už Maurice Barrès sice přestává být oním mladistvým nietzscheovským dekadentem, kterého proslavila trilogie „Kultu jáství“, ale zároveň se ještě nestačil přetavit v ultrakonzervativního politika podporujícího Action Française a razícího představu o válce jakožto ideální příležitosti k „očistě krve“. Fáze „kantýn“ tak představuje zajímavé (dnes zcela neznámé) meziobdobí jakéhosi utopického vizionářství, k němuž se Barrès uchyluje na konci devatenáctého století. Jak by řekl jeho pozdější ideologický protivník André Gide, spisovatel se v tu chvíli nachází „na křižovatce všech možností“, upřímně váhaje mezi monarchií a republikou, demokracií a diktaturou, křesťanstvím a ateismem, socialismem a konzervatismem, válkou a mírem. Právě v tomto kontextu Barrès sahá po Hegelově filozofii, jejíž účinky na dělnictvo hodlá zkoumat v rámci své improvizované studijní cesty po severu Francie. Výsledné „kantýny“ pak sestávají ze zvláštně protikladných až „bojovných“ esejí, v jejichž rámci Barrès hojně polemizuje nejen s Hegelem, Rousseauem, Marxem, Bakuninem, ale nakonec i s Proudhonem a se sebou samým. Válka, která se v budoucnu stane jedním z hlavních barrèsovských témat – ne nadarmo satirický týdeník Le Canard enchaîné spisovatele během bitvy u Verdunu označí za „náčelníka kmene vymývačů mozků“ – jako by už dávno splývala se samotným principem a rytmem jeho uvažování. Přesně v duchu Hegelova výroku totiž Barrès v „kantýnách“ místy přestává být „jedním z účastníků boje“, nýbrž splývá „s oběma bojujícími“: on sám je v tu chvíli bojem.
Vojtěch Kolman: „I ta zlodějna musí bejt…“ K Hegelově dramatické teorii pravdy
I ta zlodějna musí bejt,“ řekl Švejk, ukládaje se na slamník, „jestli by to všichni lidi mysleli s druhými dobře, tak by se potloukli co nejdřív navzájem.
Násilný rozměr Hegelova výroku „Já jsem boj“ zaujme standardně nejspíš ty, kteří v něm chtějí vidět skutečnou povahu jeho filosofie, totiž obhajobu negativity a násilí namísto pravdy a míru. To se týká už dialektiky pána a raba jako jakéhosi prvotního boje, včetně konstatování, že: „otroctví a tyranie jsou v dějinách národů nutnou fází a tedy i něčím do jisté míry oprávněným.“ (Enz., § 435) V přednášce budu tvrdit, že je adekvátnější brát tento násilný prvek jako součást Hegelovy celkové dramatizace zkušenosti, jak o ní hovoří Steiner, a to konkrétně její součást tragickou. Teprve na jejím pozadí lze totiž, v jakémsi ironickém zvratu, dospět k relativně optimistickému závěru, jímž je např. proměna pána v raba. Výsledkem je jakási dramatická teorie pravdy, v níž je Hegelovo „Já jsem boj“ čteno jako komplexní sociální alternativa Descartovu subjektivnímu „myslím, tedy jsem“. Parafrázujeme-li úvodní Haškův citát, lze říci, že podle této alternativy selhání plynoucí z konfilktů s druhými musí být součástí našeho poznání, protože bez něj bychom nikdy neopustili původní sféry nezvratitelné, leč zcela neplodné subjektivní jistoty, ve prospěch většího dobra, jíž je pravda jako cosi, co nemůže existovat bez nejistoty a omylu. Drama pravdy je tedy tragédie proměněná v komedii v tom smyslu, v němž se neprohýbáme smíchy nad naší falibilitou, ale smiřujeme se s ní, protože vidíme, že bez níž bychom nebyli tím, čím jsme, totiž kulturními bytostmi.
Alice Koubová: “Vyhlásit si hru”
Hegelovo prohlášení (a rovněž vyhlášení) „Já jsem boj“ je vysvětleno důrazem na vztah nelhostejnosti dvou coby rozdílných. Tento nutně dynamický vztah charakterizuje konstituci subjektivity, ovšem promítá se i na rovině epistemologické a etické. Užitím pojmu „boj“ a Steinerovou interpretací „myšlení proti sobě“ se však možná zastírají jiné modality nelhostejné rozdílnosti, které jsou pro dramatizaci identity stejně klíčové a mocensky zároveň jinak uspořádané. Ve svém příspěvku bych ráda představila některé aspekty filosofie a psychoanalýzy hry, v rámci kterých je ambivalence představena jako topologicky komplexní struktura zahrnující kromě boje také například závrať, vpád náhody, zábavu z přebytku, mimikry, fascinaci, excesivní blízkost k druhému či nerozhodnutelnost. Jak se v našem sebeporozumění, poznání a jednání projeví, když si vyhlásíme hru?
Tereza Matějčková: Syntéza je moudrostí boje a jiné dialektické poučky
Americký stand-up komik George Carlin pronesl větu, která navzdory drobné vulgaritě vešla do citační síně slávy: „Fighting for peace is like fucking for virginity.“ Autor chtěl zjevně upozornit na to, že takové počínání nedává smysl. Má-li Carlin pravdu, má Hegel (další) problém. Jeho filosofie totiž na principu „fighting for peace“ stojí. Samo myšlení je konfliktem, přitom však – a podle Hegela s plným ontologickým oprávněním – po ničem netoužíme tolik jako po smíření. Pravda totiž není konfliktem, ale (pojivým) celkem. Takový celek konflikty nevylučuje, ale ani je nestaví do popředí. Jenže co s agresivním já, které je bojem? Popřít je včleněním do mírumilovného celku? Snad ne. Budu tvrdit, že úběžníkem Hegelovy filosofie není potlačené já, ale jeho proměna bojem. Já i vůli je třeba „zesložitět“ tak, aby bojovnost byla uznána jako nepominutený aspekt osoby, aniž by přitom platila za aspekt jediný. Boj má v Hegelově pojetí nesporné výhody, ale také jednu rozhodující nevýhodu: příliš snadno zabaví. A snadná zábava, byť právě na ní vzdělání (Bildung) stojí, není vším, rozhodně ne celkem. Vposled je snad zajímavějším výkonem schopnost nezabývat se jen oním já a jeho boji, ale prostorem, který toto já svým počínáním otevírá. Ale jestli je tento prostor, hledaným prostorem smíření, je otázka.
