Toto je nekrácená verze stati otištěné v Orientaci LN dne 6. 8. 2022 pod názvem “Žena za pultem filosofie”. Odkaz na editovanou verzi, která vyšla v LN, je zde.
Petr Rezek kdysi ve stati „Česká filosofie a její doba diamantová“, napsané k příležitosti čtyřicátého výročí Patočkovy smrti, přirovnal činnost některých svých filosofujících kolegů z disentu k amatérské hře na klavír. Co už samouk ve vyšším věku nedožene v technice, píše Rezek, může se pokusit vložit do výrazu a vroucnosti přednesu. A tak je to i v pořádku; leckdy je ostatně hra samoukova zajímavější než chladné preludování profesionálů. Problém je, když svůj handicap začne vydávat za novou interpretační školu. Může se přitom zaklínat „autentičností“ a „životem v pravdě“, plynoucími z nesporných zásluh, které měl v těžké době na udržování skomírajícího intelektuálního života. Samu pojmovou práci, kterou jde předat dál, tím ale nenahradí a slova jako „areté“, „alétheia“ či „paideia“ mohou z jeho úst znít podobně jako repliky shakespearovských herců pronášené sebevědomě mimo jeviště. Recitace z člověka ještě básníka nedělá a míra prožitku či zásluh není úměrná míře pochopení, kterou text vyžaduje.
Anna Hogenová, procházející v posledních letech z jedné mediální platformy do druhé, poskytla citlivějším duším nejeden zážitek shakespearovského typu. Je k němu ostatně ideálně vybavena: má příjemný hlas, elegantní zjev a důraznou dikci, jimiž dokázala strhnout až hypnotizovat nejednoho moderátora, ale především řadu posluchačů. Možná si pod filosofií představovali právě to, totiž recitaci, která uklidní jako ambientní hudba. Důležité je především naladění a adjektivum „bytostné“ vtlačené kamkoli to jen jde.
Přesto v jejím filosofování ve vztahu k tomu „disidentskému“ cítíme podstatný rozdíl. A tím je změna „pozadí“, abych použil termín, který ráda až s freudovskou naléhavostí opakuje. Anna Hogenová nezosobňuje hrdinný archetyp – sama vstoupila za nejprudší normalizace, roku 1975, do KSČ a na škole vyučovala marxismus-leninismus –, ale archetyp obyčejného člověka, manželky, mámy, srdečné paní odvedle. Nechce bojovat, ale naslouchat a povídat si. Místo života v pravdě nám nabízí život na chatě, kde se lze také setkávat s „bytím“, třeba když prší, a „bytnou nouzí“, což není starší označení pro bytovou krizi, ale existenciální stav. Shakespeara či spíše Havla tak pozvolna, ale definitivně vystřídaly seriály Jaroslava Dietla a tím i typ popularity, který se na ně váže.
Životní příběh Anny Hogenové ostatně nápadně připomíná příběh Anny Holubové, proslulé ženy za pultem, „který znamená svět“ (díl lednový, Anna nastupuje). I ona se při příchodu do práce setkala se skvělými lidmi, bezvadným šéfem, který ji vždy podržel (tam vedoucí Karas Vladimíra Menšíka, zde Jarka Pešková, která se s Annou již jako s prostou studentkou rozdělila o jogurt s rohlíky), a přes všechna protivenství doby a života vše, co dělala, dělala ráda. Šlo přeci o věc samu a tu jde dělat i v podmínkách socialistické samoobsluhy, byť vypravěčsky nakašírované. Zatímco Holubová se leninskému marasmu vyhýbala starostí o blaho kolegyň a záchranou nukleární rodiny, Hogenová se soustředila třeba na Hegela, jenž je přeci v Marxovi také obsažen.
Nepřekvapí nás tedy, že v ony velké listopadové dny, kdy se nám socialismus překlápěl v kapitalismus (což je, jak Anna později zjistila, vlastně jedno a totéž), příslušné kolektivy neváhaly a pozvaly obě naše hrdinky do revolučního výboru. Dokážeme si živě představit, jak Anna i Anna nezapomněly varovat nadšené „hokynářky“ a „študáky“ před přílišným optimismem a očekáváním, které nová doba přináší, byť nikdo nebyl víc pro změnu než ony. Leč, žel, osud chtěl jinak a jejich obavy se naplnily. Pozvolna nastupují temné síly všudypřítomné korupce. Pryč je schopnost uvlastnění a života z vlastního pramene. Ke slovu se dostávají Machenschaft a Gestell. Křehké filosofické dozimetry zaznamenávají emitování kritického množství apeiron a spolu s imperiálním falére přijíždí jako poslední jezdec apokalypsy i nouze bytná.
Příběh pomalu plyne a před očima moderátora se chatařská idyla proměňuje v postindustriální peklo. I náš vypravěč se proměnil a zvážněl. Z usměvavé Anny Holubové, která mohla tak nanejvýš poučit řeznici Ladu o tom, jak se krájí ementál (díl květnový, Příběh starého Dominika), stává se filosofický primář Sova, který se namísto totální endoprotézy ujímá ontologické diference. Filosofie jako ortopedie člověka nejen léčí, ale také z gruntu (tedy bytostně!) mění. Bohužel nejsme ve filmu.
Když herci jako Ladislav Chudík či Miloš Kopecký líčili, jak po nich lidé i mimo seriál požadovali zdravotní rady, usmívali jsme se pošetilosti dotyčných, ale zároveň jsme jim rozuměli. K léčení jistě patří laskavost, znalost života a nadhled, a je přirozené, že trpící člověk bere, kde má. Naštěstí se nás ale Ladislav Chudík nikdy nepokusil operovat. Ne tak Anna Hogenová. Ta operuje ráda a v přímém přenosu, vedena iluzí, že ve filosofii se to snese, protože úmysl, tedy cesta, je cíl. Stačí jen pravidelně užívat německá slůvka a výsledek, tedy hluboká moudrost, se brzy dostaví. To je odvážná behaviorální hypotéza a Anna Hogenová chce být její svědek. Sledujme pokus o implementaci:
„Největší průšvih je, že člověk žije pouze a jenom pro jsoucna. To jsou věci v prostoru a čase, jako jsou auta, kabelky, tituly, sláva, důležitost a hlavně moc. Člověku chybí to, čemu my ve fenomenologii říkáme bytí. Člověk je dnes schopen chtít a myslet pouze jsoucno. Tedy chtít něco v prostoru a čase. Je tady ještě bytí, které můžeme myslet jako pozadí. Z tohoto pozadí se všechna jsoucna stávají jsoucny, protože bytí ta jsoucna ukazuje. Tady se musím vrátit k fenomenologii, která je myšlením o tom, jak věci vstupují do svého vzhledu, jak se jeví a ukazují. Všechno, co má tvar, se ukazuje na pozadí, které nevnímáme. Tedy černá se ukáže na bílé. Nepřesnost a nejistota jsou podmínky a možnosti, aby platily jistota a přesnost. Velmi zjednodušeně řečeno, musíme se dívat z dálky.“
Tam, kde si proti „jsoucnařům“ vystačil Dietl jen opakováním věty „předměty, samý předměty“ vložené do úst „odvazníka“ Fanyho v podání Jiřího Hrzána (díl listopadový, Svatba lahůdkové Olinky), snaží se jít Hogenová skrze pozadí dál, až k ontologické diferenci. Postup je ale týž: „auta, kabelky a tituly“ nás přivádějí do Pařížské a „guilty pleasure“ vyšňořené moderátorky už vykoná své. Kdyby si raději přečetla knihu, takového Kanta například, radí Hogenová. V Hogenové vlastním zájmu bych jí to spíše nedoporučoval. Z Kritiky čistého rozumu by třeba zjistila, že sláva, důležitost a moc nejsou předměty v prostoru a čase, jak „slavná, důležitá a mocná“ filosofka „zjednodušeně“ tvrdí. Tím by se mohla pochybnost rozšířit i na zbytek rozhovoru. Chce v něm snad Hogenová „zjednodušeně“ říci, že se k sobě mají jsoucno a bytí, či tvar a jeho pozadí, jako černá k bílé či jistota k nejistotě?
Užívání přechodových slůvek jako „tedy“ bez jakékoli významové souvislosti naznačuje, že sama netuší. Metodologicky vzato má Hogenová k fenomenologii – „té těžké filosofii“ – daleko. Strukturálně bychom hádali spíš na Stalinovy úvahy k jazykovědě. „Je jazyk nadstavba, nebo ne?,“ ptá se Stalina Stalin. A hned si ve své variantě bytostného dialogu odpovídá: „Nikoli, protože existoval už před revolucí.“ Ber, nebo nech ležet; ale radši ber. Hogenová v podobně odvážných črtách blouzní o digitálním myšlení, které je jedna-nula, protože digitus znamená prst. Tohoto lapsu se dopouštějí, jak se dozvídáme z povídání s Bárou Nesvadbovou, především kluci „ajťácký“. Kluci „kvaňtácký“ a vědci vůbec zase nemají nic jiného než karteziánské myšlení a Einstein zapomněl, že E v E = mc² znamenalo dříve „en argés“, tedy stříbřit! Naivka. Opět na nás dýchne vůně socialistického lahůdkářství, na jehož pultu se zadělává na čerstvý vlašák a lze tu dostat i tři druhy tvarohu (jeden tvrdý a dva měkké, viz díl únorový, Příběh šéfova zástupce). Tento pult je ale vším jiným než filosofickou dílnou. Důvěrnost se zde mísí s resentimentem, rádobyodbornost s hloupostí.
„Kluci“, tedy kvanťáci i ajťáci, si aspoň mohou být jisti, že jim nehrozí poprava. Prozatím. Ti „mladí“ a neomarxisti by se ale už měli mít na pozoru. Opět citujme z Hogenové filosofického pultu, nyní v koutku aplikované filosofie: „Lidé, kteří mají moc, logicky potřebují být zastoupení mladými lidmi, kteří v sobě ještě nemají generalizované podstaty, které vznikají nejen z myšlení myšleného, ale také z osobních prožitků, proher a vítězství, z osobních hlubokých smutků, z toho podstatného života. K tomu je člověk schopen dospět až tak v padesáti letech. Dříve ne. Takže kindermanagement je způsob prolamování vůle k moci. Mladí lidé umějí být neuvěřitelně krutí, aniž by o tom věděli. Mládí je nebezpečné v tom, že věří bezmezně systému. To je pro společnost nebezpečné. Člověk, který kus života odžije, nepotřebuje už jen tvrdá data, aby došel k poznání. Jemu stačí zkušenost, umí větřit, předvídat.“
O čem Hogenová mluví? Nu o ničem, čili o sobě. Když jí Martin Netočný v takřka čtyřhodinovém záznamu pro Paměť národa klade otázky na rozličná témata, bez podlézání, ale i zbytečné agrese, můžeme spolu s ním – mladým a ukrutným – jen tiše pozorovat, jak se Hogenová zalyká neschopností upřímně a jednoduše odpovědět takřka na jakoukoli z nich. Tato nenásilná metoda volně popouštěného proudu vědomí také vyjevuje, že její útoky na mládí či podivné zmínky o neomarxistech nejsou žádné bytostné analýzy, ale především resentiment a zklamání. Byli to právě oni, kdo jí a jejím blízkým neumožnili vést oborovou radu a šířit tak onu hlubokou a „těžkou“ filosofii, k níž dospěla přes rohlík Jarky Peškové a dokázala pak řídit na několika fakultách současně. Co sledujeme, je Machenschaft a Gestell při díle.
Co na tom, že na otázku, co je neomarxismus, nedokáže dát bývalá učitelka marxismu-leninismu souvislou odpověď a podobně jako Menón Sókratovi nám místo jednoho sděluje mnohé, totiž že neomarxisti chtějí být v komisích (v těch, napovídá nám naše daimonion, v nichž dosud seděla Ona), jsou na Filosofickém ústavu a také v Americe, kde se neučí řecká filosofie, ale antropologie. Podobné blbiny je dnes už vlastně těžší tvrdit než vyvracet a v jistém smyslu lze obdivovat Hogenové odvahu, s níž se do podobných lovů beze zbraní vrhá, stejně tak jako do exkurzů ke covidu či Ukrajině. V této odvaze spočívá také její mediální plus. Minus je nyní neméně zřejmé.
Radí-li Hogenová blahosklonně Bidenovi a Putinovi, aby za sebe měli zodpovědnost, což spočívá konkrétně v tom, že Biden přestane posílat ukrajinským „klukům“ zbraně, lze se ptát, za koho má vlastně zodpovědnost Hogenová. Pomiňme hanbu a ostudu, kterou způsobuje oboru, když z deformovaných myšlenek velkých filosofů vyvozuje podobně plytké závěry. Podle nich, tedy po ovoci, poznáme snadno i hloubku jejích filosofických tezí a důvod, proč se mohou víc a víc zamlouvat příznivcům SPD. Blamáži lze v tomto případě čelit snadno tím, že jiní mediálně zdatní řečníci plytcí nebudou.
Co ale dělat, když – zatím pro jistotu neadresně – pomlouvá své kolegy, kteří jsou – považte! – místo ní v komisích, a když nechápe, že svojí nekompetentností, kterou se nestydí veřejně větrat, je zodpovědná i za stav vlastního pracoviště, resp. pracovišť, jejichž přínos k oboru dopadá ne nevalně, ale záporně, viz třeba nedávné mezinárodní hodnocení vědy na Univerzitě Karlově. Sama za sebe dokázala tato „významná česká filosofka a fenomenoložka“ zazářit v národním hodnocení podle Metodiky M17+, když dosáhla rekordu nejnižší známky 5 („podprůměrné“) hned za tři knihy z předložených čtyř. Ta čtvrtá byla za 4. Z komentářů vyděšených recenzentů (vše je dostupné zde https://hodnoceni.rvvi.cz/hodnoceni2020/nebiblio, resp. v tabulce tamtéž) lze mj. seznat, že mezi její mediální a odbornou tvorbou neexistuje ani žánrový, natož bytostný rozdíl.
To vše přirozeně posluchače rozhovorů nezajímá a zajímat nemusí. Co je jim po komunitě obrýlených škrabalů, kteří jsou navíc dozajista proniknuti jedovatým neomarxismem a imperiálním falére (že by druh mykózy?). Laskavost a lidskost, to je to, co se počítá a co jim Anna Hogenová plnými hrstmi nabízí! I kdyby na univerzitě profesorkou nebyla (ale je!, upozorňuje nás v každém rozhovoru s ní významně redaktor), byla by profesorkou jejich srdce, profesorkou školy života. Hogenová je ale laskavá v tom samém smyslu, v jakém je Miloš Zeman vtipný, totiž vždycky na cizí účet. To přirozeně láká. Můžeme být s nimi, což obratem znamená proti někomu: mladým, neomarxistům, kvanťákům, politikům, a vlastně komukoli, kdo není podobně „bytostný“. Tím pádem jsme bytostní „my“, že? V nastalém „rauši“, kterému prý podléhají mladí, se Hogenová rovněž neudrží a nazve ty nebytostné „přebytečnými lidmi“ (viz kniha Tekutá doba a úkol myšlení, s. 20). Ale to je jistě jen přeřeknutí, doufejme, že ne freudovské.
Smysl celého podniku se tím každopádně vyjasnil. Nejde přeci vůbec o to rozumět německým slůvkům a novotvarům, ale napojit se skrze ně na široký a zároveň exkluzivní proud evropské civilizace, díky němuž pak nejsem na světě sám. Toto napojení rezonuje už ve familiérnosti určitého členu, který tak ráda ve své „krásné češtině“ využívá: „ta filosofie“, „ta Arendtová“, „ta neskrytost“. Anaforickým vykolíkováním pojmového prostoru, který redaktor nejspíš nezná, ale – skrze důvěrnost určitého zájmena – by znát asi měl, a imperiálním „my filosofové“ se také odrazí případný odpor a připraví ústupová cesta pro případ, že by odmítal rozumět. „Ano!“ – „Přesně!“ – „Výborně!“ – „Děkuji Vám za tuto otázku!“
Tímto nijak rafinovaným, ale překvapivě funkčním „žargónem autenticity“ se bohužel vyčerpává vědecko-pedagogický přínos naší myslitelky. Filosofií netknutý redaktor se v ní spolu s posluchači a diváky může rozpoznat, aniž by je to cokoli stálo, a připadat si trochu lepší. Tedy lepší než ostatní. Inu, relaxační filosofie, jak to někdo trefně nazval, tedy oxymóron v přímém přenosu. Jelikož není schopna operovat, stojí alespoň jako doktor Cvach na chodbě mediálních kanálů a ohromuje příbuzné pacientů sdělením, že „nás“ v „té“ fenomenologii zajímají celky bez marga a margo – slyšte, slyšte – je okraj. Za to ona osobně ručí. Všichni pláčou, ale ne nad pacientem, který mezitím exnul, nýbrž sebedojetím. „Věřím v Boha, ale nechodím do kostela“, volá za nimi ještě na odchodu Hogenová a dojetí kulminuje. Jak nezavazující, a přesto „hluboké“. Také slyšíte ten lahodný hlas? Tak ještě jednou: „Hluboké.“ Nebo ještě lépe: „Bytostně hluboké.“ Ach.
I my se můžeme nyní rozejít. Dílo je dokonáno. Amatér zjistil, že klavír ke hře vlastně vůbec nepotřebuje. Je konec doby diamantové, jak o ní ironicky hovoří Rezek. Začala doba Hogenové.
